Vytištěno z https://studiumvedanty.cz/studium/bhagavadgita/13/gita-13-05-07/
Verše 13.5–7
Pole a jeho proměny
Poslouchat v aplikaci: Apple PodcastsSpotify
Výklad
Téma, o kterém mluví všechny texty (13.5)
13.5
ṛṣibhirbahudhā gītaṃ chandobhirvividhaiḥ pṛthak |
brahmasūtrapadaiścaiva hetumadbhirviniścitaiḥ ||13.5||
O poli a jeho znalci zpívali mudrci mnoha způsoby a rozličné védské hymny je zřetelně rozlišují. Totéž jednoznačně potvrzují i logické a přesné výroky Brahmasúter.
Ve verších 13.2 a 13.3 Kršna stručně vysvětlil, co je pole (kṣetra) a kdo je jeho znalcem (kṣetrajña). Polem je tělo, které tu představuje všechno, co člověk prožívá, a znalcem pole je ten, kdo prožívá. Ve verši 13.4 Kršna ohlásil, že obojí vyloží o něco podrobněji. Než se do výkladu pustí, v jednom verši ještě zdůrazní význam tématu.
Celé stvoření tvoří jen hmota a Vědomí (caitanyam). Hmotný vesmír je pole a Vědomí je jeho znalec. Hmota sama o sobě není vědomá (jaḍa), kdežto Vědomí je vědomý princip. Kdo skutečně pochopí povahu obojího, pochopí celé stvoření.
Vědci hledají teorii všeho, tedy jedinou teorii, která by vysvětlila každý jev ve stvoření. Zatím ji nenašli. Takovou teorii předkládá Védánta, podle níž je všechno jen Vědomí a hmota. Proto védské texty mluví jen o poli a jeho znalci.
Kršna tedy říká, že o poli a jeho znalci zpívali mudrci (ṛṣibhiḥ gītam). V puránách, sútrách i dalších svých dílech se mudrci zabývají jen rozlišením pole a jeho znalce. Totéž platí o védských mantrách (chandobhiḥ vividhaiḥ). Všechno, o čem tyto texty mluví, se týká buď pole, nebo jeho znalce. Když například popisují různé světy (loka), mluví o poli. Pole zkoumají i astronomie a atomová fyzika, anatomie a fyziologie včetně všech jejich podoborů, a dokonce i psychologie.
Jak Védánta rozlišuje hmotu a Vědomí
Slovem pṛthak („zřetelně“) verš zdůrazňuje, že hmotu a Vědomí je třeba jasně odlišit. Vědci dosud nepochopili, jaký je vztah mezi hmotou a Vědomím. Nevědí, zda se Vědomí od hmoty liší, zda je s ní totožné, zda je její součástí nebo zda je jen jejím dočasným projevem. Vědcům není jasné ani to, zda by se Vědomím měla zabývat psychologie, neurologie, nebo jiný obor.
Védánta naproti tomu hmotu a Vědomí zřetelně odlišuje. Vědomí je nezávislá skutečnost (satyam). Hmota má jen závislou existenci (mithyā): existuje jen díky Vědomí. O tom všem mluví Védy. Především učí, že já jsem Vědomí.
Brahmasútry
O tomtéž tématu mluví nejen Védy, ale i výroky Brahmasúter (brahma-sūtra-padaiḥ). Vjása v nich pomocí logických argumentů rozebírá Upanišady, tedy Védántu, filozofickou část Véd. Protože Brahmasútry sepsal Vjása, říká se jim také Vjásovy sútry. Rituální část Véd rozebírají jiné sútry (pūrva-mīmāṃsā-sūtra). Sútra dokáže několika slovy vyjádřit mnoho. Příkladem je athāto brahma-jijñāsā.
Vjása v sútrách zkoumá vztah Vědomí k hmotě, protože ho filozofické školy chápou různě. Škola njája učí, že Vědomí je vlastností hmoty. Podle školy sánkhja se Vědomí od hmoty liší. Vjása rozebírá všechny názory na vztah Vědomí a hmoty a zdůvodňuje závěr Védánty. Proto Kršna říká, že nejde o obyčejné téma.
Kršna označuje výroky Brahmasúter za logické (hetumadbhiḥ), protože v nich Vjása rozebírá různé názory i důvody, o které se opírají. Jsou také přesné (viniścitaiḥ), protože vedou k jednoznačnému závěru podloženému logickými argumenty.
Brahmasútry obsahují 555 súter. Šankaráčárja k nim napsal průkopnický komentář a později vznikly další komentáře i výklady samotných komentářů. Studium tak nikdy neskončí. Už jen prostudovat čtyři sútry dá hodně práce.
Všechny tyto texty se zabývají rozlišením pole a jeho znalce (kṣetra-kṣetrajña-viveka). Je to jejich jediné téma, a proto má Ardžuna pozorně poslouchat.
Dvacet čtyři složek pole (13.6–7)
13.6–7
mahābhūtānyahaṅkāro buddhiravyaktameva ca |
indriyāṇi daśaikaṃ ca pañca cendriyagocarāḥ ||13.6||
icchā dveṣaḥ sukhaṃ duḥkhaṃ saṅghātaścetanā dhṛtiḥ |
etatkṣetraṃ samāsena savikāramudāhṛtam ||13.7||
Pole tvoří pět jemných prvků, ego, intelekt a neprojevené, deset orgánů spolu s myslí jako jedenáctým orgánem a pět objektů smyslového vnímání. K jeho proměnám patří touha a averze, radost i bolest, tělo a mysl jako celek, odražené Vědomí a síla vůle. Tak je stručně popsáno pole se všemi svými proměnami.
Ve verších 13.6 a 13.7 Kršna podrobněji vysvětluje, co je pole, tedy objektivní vesmír. Tradiční filozofické školy při zkoumání vesmíru rozlišovaly jeho kategorie neboli základní složky (tattvāni).
Když si látku rozdělíme podle témat, snáz jí porozumíme. Tak se studuje každý obor. Fyzika zahrnuje obory věnované teplu, elektřině a magnetismu, zatímco chemie se dělí na organickou, anorganickou a fyzikální.
Hlavních škol je dvanáct a každá z nich člení vesmír podle vlastních kategorií. Škola vaišéšika jich rozlišuje sedm, škola njája šestnáct a škola sánkhja dvacet čtyři. Vjása pro tento výklad přejímá dělení sánkhji a rozlišuje ve vesmíru dvacet čtyři složek. Stejné dělení je i v Tattvabódze, v oddílu o vzniku světa.
Žádné z těchto dělení ale nelze označit za jediné správné. Záleží na tom, k čemu dělení potřebujeme. Školní třídu lze také rozdělit podle pohlaví, věku, vzdělání nebo mateřského jazyka.
Čtyři kroky vzniku vesmíru
Sánkhja popisuje vznik vesmíru ve čtyřech krocích. S každým krokem přibývají další složky. Výchozí složkou je základní hmota (prakṛti). Po svém rozplynutí (pralaya) existuje vesmír jen v neprojeveném stavu, dokud znovu nevznikne. Tomuto stavu říká sánkhja prakṛti. Stejné slovo užívá i Védánta. Prakṛti nemá počátek a nevznikla z ničeho jiného. Tuto myšlenku přebírá i Kršna. Ve vědě by se prakṛti dala přirovnat ke stavu vesmíru těsně před velkým třeskem.
V prvním kroku se prakṛti částečně vyvine a vznikne mahat, celková hmota v prvním stadiu vývoje. Ve druhém kroku se z této celkové hmoty vyvine ahaṅkāra, kosmické ego. Jde stále o celkovou hmotu. Jedinci v této fázi ještě neexistují, takže nemůže jít o ego jedince.
Ve třetím kroku vzniká z kosmického ega šestnáct složek. Patří k nim kosmická mysl (manas), deset orgánů (indriyāṇi) a pět jemných prvků (sūkṣma-bhūtāni). Těchto deset orgánů se dělí na pět orgánů poznání (jñānendriyāṇi) a pět orgánů činnosti (karmendriyāṇi). Ve čtvrtém kroku vzniká z jemných prvků pět hrubých prvků (sthūla-bhūtāni).
První tři složky jsou tedy základní hmota (prakṛti), celková hmota v prvním stadiu vývoje (mahat) a kosmické ego (ahaṅkāra). K nim ve třetím kroku přibývá šestnáct složek a ve čtvrtém pět hrubých prvků. Všech dvacet čtyři složek patří k hmotě a žádná z nich nemá povahu Vědomí. Dohromady tvoří pole, hmotný objektivní vesmír, který sám o sobě vědomý není.
Složky ve verši
V prvním řádku verše 13.6 Kršna uvádí neprojevené (avyakta), tedy prakṛti, výchozí složku vesmíru. Intelektem (buddhi) tu Kršna míní mahat, kosmický intelekt. Také ego (ahaṅkāra) tu znamená kosmické ego. V obou případech Kršna mluví o složce vesmíru, nikoli o intelektu nebo egu jedince. Pěti jemnými prvky (mahābhūtāni) jsou prostor, vzduch, oheň, voda a země, všechny v jemné, neviditelné podobě.
Výrazem „deset orgánů“ (indriyāṇi daśa) verš označuje pět orgánů poznání a pět orgánů činnosti. K nim se jako jedenáctá složka přidává kosmická mysl, kterou verš označuje slovem ekam. Všech jedenáct vzniká ve třetím kroku. Výrazem „pět objektů vnímání“ (pañca indriya-gocarāḥ) tu Kršna míní pět hrubých prvků, které vznikají ve čtvrtém kroku.
Všech dvacet čtyři složek se neustále proměňuje a působí na sebe navzájem. Vznikají tak různé vlastnosti, které Kršna v dalším verši vyjmenuje jako proměny pole (vikāra). Tím splní slib z verše 13.4, že poví, jakými proměnami pole prochází a co z čeho vzniká.
Mysl, zvláštní část pole
K dvaceti čtyřem složkám hmotného vesmíru patří i naše tělo a mysl. Podle Tattvabódhy vzniká tělo proměnou pěti hrubých prvků a mysl proměnou pěti jemných prvků. Tělo i mysl tedy patří k hmotě.
Mysl je ale zvláštní druh hmoty. Sama o sobě vědomá není. Má však jedinečnou schopnost odrážet Vědomí, a proto se zdá, že vnímá.
Odražené Vědomí, díky němuž mysl může vnímat, označuje verš slovem cetanā. Svámí Paramárthánanda vysvětluje odražené Vědomí i na příkladu zrcadla, které odráží sluneční světlo. Zrcadlo nemá vlastní světlo, a přece díky tomuto odrazu září. Slunce září vlastním světlem, zrcadlo světlem odraženým. Znalec pole je jako slunce, mysl jako zrcadlo a odražené Vědomí jako odraz slunce. Odraženému Vědomí Védánta říká cidābhāsa, cit-pratibimba nebo pratibimba-caitanyam.
Odraz může vzniknout jen tam, kde je odrážející médium. Tím médiem je mysl, tedy část pole, a proto k poli patří i odražené Vědomí. Původní Vědomí k poli nepatří, je jeho znalcem. Verš proto řadí k poli tělo a mysl jako celek (saṅghāta) i odražené Vědomí (cetanā).
Touha a averze
Díky odraženému Vědomí může mysl prožívat svět. To, s čím se v něm setkává, přitom začne rozlišovat podle toho, zda je to pro ni žádoucí, nebo nežádoucí. K něčemu přilne (rāga) a k něčemu jinému pocítí averzi (dveṣa). Připoutanost verš nazývá touhou (icchā). „Tyhle lidi mám rád, tamty nechci ani vidět.“
Neutrální svět, který stvořil Bůh, tím člověk nahradí svým soukromým, subjektivním světem. Touha a averze působí jako barevné brýle: mění způsob, jakým člověk vidí svět. Mysl proto stále žije ve svém soukromém světě.
Radost a bolest
Z toho, jak mysl dělí svět na žádoucí a nežádoucí, pak pramení radost (sukha) a bolest (duḥkha). Žádný objekt v neutrálním světě sám o sobě takovou radost ani bolest nevyvolává. Vyvolává je jen objekt, který člověk vnímá pod vlivem vlastní touhy nebo averze.
Když se objeví něco žádoucího, člověk se raduje, a když o to přijde, trápí se. Když se objeví něco nežádoucího, člověk se trápí, a když to pomine, raduje se. Každý takový objekt tedy může být příčinou radosti i bolesti.
Svět sám takovou moc nemá. Získá ji teprve tehdy, když všechno, s čím se ve světě setkávám, začnu posuzovat podle toho, zda je to pro mě příznivé, nebo nepříznivé. Proto má Védánta pro objekt dvě slova. Obyčejná sponka na papír je neutrální objekt (padārtha). Jakmile k ní pocítím připoutanost nebo averzi a označím ji za dobrou nebo špatnou, může mě potěšit nebo ranit. Takovému objektu říká Védánta viṣaya, tedy to, co člověka poutá. Slovo vzniká spojením kořene si ve významu „poutat“ s předponou vi. Celý svět je neutrální, já z něj ale touhou a averzí dělám svět, který mě poutá.
Touha, averze, radost a bolest tak patří k poli spolu s tělem a myslí chápanými jako celek a s odraženým Vědomím.
Síla vůle
Poslední proměnou pole ve verši je síla vůle (dhṛti). Když člověk posuzuje svět podle toho, co mu působí radost a co bolest, uplatní svou vůli: začne usilovat o to, od čeho čeká radost. Této snaze se říká pravṛtti. Člověk chce jednu věc za druhou a seznam toho, po čem touží, stále roste. Vedle toho má i seznam věcí, kterých se chce zbavit. Výraz nivṛtti označuje jednání, kterým se člověk těmto věcem vyhýbá. Žene se za tím, co chce získat, a utíká před tím, čeho se chce zbavit.
Člověk se tak celý život jen rozhoduje, co ještě získat a čeho se zbavit. Oba seznamy se přitom stále mění a člověk se snaží vypořádat s tím, co na nich právě je.
Proměny pole (kṣetra-vikāra) jsou vlastnosti, které vznikají z dvaceti čtyř složek. Patří k nim touha, averze, radost, bolest, tělo a mysl jako celek, odražené Vědomí i síla vůle. Kršna tak stručně popisuje celé pole: dvacet čtyři složek z verše 13.6 i všechny jejich proměny.
Slib, na který Kršna nezapomněl
Ve verši 13.2 začal Kršna rozebírat pole a jeho znalce. Veršem 13.7 tento rozbor uzavírá. Kdo se k veršům vrátí, bude mít dojem, že ve výkladu něco chybí. Ve verši 13.4 Kršna slíbil, že o něco podrobněji vysvětlí, co je pole a kdo je jeho znalcem. Ve verších 13.6 a 13.7 ale vysvětlil jen to, co je pole, a na jeho znalce jako by zapomněl.
Šankaráčárja vysvětluje, že Kršna na slib nezapomněl. Znalec pole je totožný s tím, co má být poznáno (jñeya), i s Purušou. Všemi třemi výrazy se označuje týž vědomý princip. Ardžuna to nevěděl, a proto se na každý z těchto tří výrazů ptal zvlášť. Kršna vysvětlí, kdo je znalec pole, až bude mluvit o tom, co má být poznáno, a o Puruši.
Nejdřív ale ve verších 13.8 až 13.12 vyloží dvacet hodnot, které nazývá poznáním (jñānam), protože připravují mysl na Sebe-poznání (ātma-jñānam).
Pojmy
- kšétra
kṣetra
Kṣetra znamená „pole“, oblast poznávaného. Zahrnuje tělo, mysl a všechno, co lze poznávat.
Jak číst sanskrt - kšétragňa
kṣetrajña
Kṣetrajña je „znalec pole“, ten, kdo pole poznává. V konečném významu je to Vědomí, ne člověk, který má odborné znalosti o nějakém oboru.
Jak číst sanskrt - satjam
satyam
Satyam označuje to, co ve své existenci nezávisí na ničem jiném. Podle konečného výkladu Védánty je takto nezávislý pouze Brahman.
Jak číst sanskrt - mithjá
mithyā
Mithyā označuje to, co existuje, ale ne samo o sobě. Jeho existence závisí na něčem jiném.
Jak číst sanskrt - avjakta
avyakta
Avyakta znamená neprojevené. Ve verši 12.1 Bhagavadgíty označuje Brahman bez vlastností, který nemůže být objektem žádného ze smyslů.
Jak číst sanskrt - čidábhása
cidābhāsa
Cidābhāsa je Vědomí odražené v mysli. Mysl sama o sobě vědomá není, ale díky tomuto odrazu se zdá, že vnímá.
Jak číst sanskrt - rága-dvéša
rāga-dveṣa
Rāga-dveṣa označuje touhu či lpění (rāga) a averzi (dveṣa).
Jak číst sanskrt - višaja
viṣaya
Ve výkladu verše 13.7 Bhagavadgíty vysvětluje svámí Paramárthánanda slovo viṣaya: je to objekt, který může člověka potěšit nebo ranit, protože k němu přilnul nebo k němu cítí averzi. Proto takový objekt člověka poutá.
Jak číst sanskrt - duhkha
duḥkha
Duḥkha je utrpení, bolest nebo smutek, tedy jakýkoli nepříjemný tělesný nebo duševní prožitek.
Jak číst sanskrt - májá
Māyā
Mája je síla Íšvary (śakti), ze které se projevuje svět jmen a forem (nāma-rūpa). Před projevením v ní jména a formy existují v neprojevené podobě.
Jak číst sanskrt - sthúla-šaríra
sthūla-śarīra
Sthūla-śarīra je hrubé tělo složené z pěti hrubých prvků. Podléhá šesti proměnám (ṣaḍ-vikāra): existuje, rodí se, roste, proměňuje se, chřadne a zaniká.
Jak číst sanskrt - súkšma-šaríra
sūkṣma-śarīra
Sūkṣma-śarīra je jemné tělo. Vzniká z pěti jemných prvků podle karmy a tvoří ho sedmnáct složek: pět orgánů poznání, pět orgánů činnosti, pět životních funkcí, mysl a intelekt.
Jak číst sanskrt - kárana-šaríra
kāraṇa-śarīra
Kāraṇa-śarīra je příčinné tělo. Je to Sebe-nevědomost (avidyā) v nerozlišeném příčinném stavu, ve kterém jsou jemné a hrubé tělo přítomny v zárodečné podobě.
Jak číst sanskrt
Přepis přednášky zobrazit skrýt
Pole a znalec pole
Kṣetra-kṣetrajña-vibhāga-yogaḥ, třináctá kapitola. To znamená, že jsme vstoupili, pokud dobře počítám, do poslední třetiny Bhagavadgíty, která se skutečně zabývá jñāna-jógou. Možná si budete pamatovat, že se na začátku Ardžuna zeptal, nebo požádal Pána Kršnu o objasnění šesti termínů. Šesti termínů, které znějí záhadně, my si je zjednodušíme, ale ptal se na Prakrti a Purušu, kṣetram, kṣetrajña, jñānam a jñeya. Můžeme z nich utvořit takové tři pomyslné dvojice. Velmi zjednodušeně se ptal, jaký je rozdíl mezi ātmā a anātmā, akorát tahle terminologie nám umožňuje trošičku jiný pohled a trošičku jemnější vidění.
Kršna si z těch šesti vybral dva termíny, kṣetra a kṣetrajña, otrocky přeloženo pole a znalec pole. Už nám řekl, že slovem kṣetra, přesněji řečeno kṣetram, má specificky na mysli fyzické tělo, ale později nám poví, že je to jakýkoli objekt ve stvoření. Já jsem si trošku pomohl, snad správně, snad jsem to nepřekroutil, že si pod slovem pole můžeme představit pole působnosti, pole vnímání, pole, kde se to všechno odehrává. Mohli bychom asi také říci pole, na kterém probíhá hra zvaná vesmír a život. A kṣetrajña je ten prožívající subjekt. Cítíte tam to slovo jña, jñānam. Takže zkrátka a dobře já, nikoli Petr, ale já, jsem kṣetrajña a cokoli, co prožívám, je kṣetram.
Teď se Kršna chystá oba termíny trošku detailněji popsat. Úvod k tomu poskytl ve čtvrtém verši a v zásadě říká: „Ardžuno, nechť poznáš objektivní vesmír, celý vesmír, jeho povahu, produkty a také různé příčiny a následky.“ Z toho plyne, že příčiny a následky patří do zmíněného pole, protože celý svět kolem nás je v podstatě pouze shluk, řetězec příčin a následků. Z toho plyne důležitá věc: kṣetrajña, což není nikdo jiný než já, stojí mimo tento řetězec příčin a následků. To znamená, že princip vědomí ve skutečnosti není ani příčinou něčeho, ani následkem něčeho jiného.
Kršna také říká: „Ardžuno, nejenom že rozvinu definici slova kṣetrajña, ale budu také hovořit o jeho slávě, o mojí slávě.“ A říká: „Poslouchej mě pozorně.“ Protože jak řekl ve druhém verši, znalost těchto dvou termínů, v zásadě schopnost odlišit vědomí od hmoty, je jediné skutečné vědění, jediné skutečné poznání. Jako jediné totiž osvobozuje a všechny ostatní disciplíny jsou ve světle tohoto poznání nepodstatné. Důkaz? Jednoduchý. Ať věda a technologie postupují čím dál větší rychlostí, náš klid, pocit bezpečí a subjektivně prožívané štěstí se na úrovni celku v zásadě nezlepšuje. Přestože jsou technologie stále silnější a výkonnější, to, o co tady skutečně jde, se nezlepšuje. Proto: „Ardžuno, radši se zaměř na to, jaký je rozdíl mezi polem a znalcem pole, protože když tohle pochopíš a pochopíš, co jsi zač, budeš svobodný.“ Pojďme se podívat na pátý verš, kde Kršna ještě jednou vychvaluje to, co probíráme.
Nejdůležitější téma
„O poli a jeho znalci zpívali mudrci mnoha způsoby a rozličné védské hymny je zřetelně rozlišují. Totéž jednoznačně potvrzují i logické a přesné výroky Brahmasúter.“
Téma, které teď probíráme, je to nejdůležitější téma. Všechny spirituální texty o něm hovoří, protože kṣetra zahrnuje celý hmotný vesmír a kṣetrajña je vědomí. Pokud pochopíš, co je hmota neboli neživý princip a co je to, co anglicky nazýváme slovem spirit, neboli duch, vědomí, pochopíš všechno. Někde, vlastně vím kde, v rubrikách Bhagavadgíty, se v zásadě říká, že když tohle poznáš, už tady není nic, co bys ještě měl nebo potřeboval poznat. A je to zajímavé, protože když tu a tam slyším nějaký podcast, ne že bych jich slyšel mnoho, a snažím se vybírat ty, kde mluví šikovní, vzdělaní lidé, tak když přijde na téma vědomí, lidé vlastně vůbec nevědí.
Mimochodem i věda, mám tady poznámku od svámídžího, samozřejmě usiluje o to, čemu se říká TOE, Theory of Everything, teorie všeho, takový svatý grál vědy. To vědcům uniká a Védánta nám to servíruje ne na stříbrném, ale na papírovém podnose, protože říká, že to vše, everything, vesmír, je ve skutečnosti tvořen vědomím a hmotou. A to, co tady probíráme už od druhé kapitoly Bhagavadgíty, není nic jiného, než jaký je rozdíl mezi vědomím a hmotou a jak to všechno funguje. Kršna v tomto pátém verši říká, že už staří rišiové, jak Honza hezky skloňuje, zpívali pouze o tomto tématu. A podobně v Brahmasútře a v dalších mantrách.
Materiální vědy se vesměs zabývají, ať už vezmeme astronomii, nukleární fyziku nebo matematiku, právě tímto tématem kṣetram, tím polem. Pokud budeme hovořit o anatomii nebo psychologii, opět kṣetram. To znamená, že věda dosud neporozuměla vztahu mezi vědomím a hmotou. Proto ty základní otázky: Je vědomí odlišné od hmoty? Je vědomí pouze formou hmoty? Je vědomí součástí hmoty? Je vědomí dočasný fenomén hmoty? Je vědomí produkt hmoty? Tohle je pro současnou vědu záhada. A Védánta, a Kršna to tady v pátém verši vychvaluje, odlišuje vědomí od hmoty jasně a srozumitelně.
Kdybych to měl shrnout a kdybyste si položili otázku, jak to dělá, Védánta nám řekne, že vědomí, já, jsem satyam a hmota je mithyā. Já jsem satyam, vědomí, bytí, a hmota je mithyā neboli neskutečný princip. Slovo mithyā ale myslím definujeme lépe než slovem neskutečný: říkáme, že to, co je mithyā, odvozuje svou existenci od satyam, čerpá ji od satyam. Máme řadu příkladů, mohli bychom třeba říci, že stůl odvozuje svou existenci od dřeva. Teď odmýšlím plastové, ocelové a všelijaké další stoly. V kontextu dřevěného nábytku neexistuje nic, co bychom mohli nazvat stolem bez dřeva.
Brahmasútra
Kršna nám tady říká, že tomuto tématu se věnuje i Brahmasútra. Jen bych stručně řekl, že jsem ji nestudoval a nejspíš ani nikdy nebudu, protože tuším, spíš to tady mám napsané, že obsahuje 555 súter. Sútry jsou krátké, zhuštěné výroky, mnohem kratší než naše mantry, které studujeme v Bhagavadgítě. Seriózní studenti Védánty obvykle studují čtyři sútry z těch 555. A jsou na to komentáře a podkomentáře a tak dále.
Pro nás je ale důležité, že téma je jenom jedno, a to je kṣetra a kṣetrajña. Proto, Ardžuno, dobře poslouchej. A my také budeme poslouchat.
Dvacet čtyři složek pole
„Pole tvoří pět jemných prvků, ego, intelekt a neprojevené, deset orgánů spolu s myslí jako jedenáctým orgánem a pět objektů smyslového vnímání. K jeho proměnám patří touha a averze, radost i bolest, tělo a mysl jako celek, odražené Vědomí a síla vůle. Tak je stručně popsáno pole se všemi svými proměnami.“
V tom by se ani pes nevyznal, ale asi by bylo lepší říci, že v tom se vyzná jenom vzdělaný védántin. Já tady naštěstí mám tahák, tak zkusím stručně vysvětlit, o co se tady jedná. Je tam pár myšlenek, které pro nás budou myslím za chviličku i zajímavé. To, o čem tady Pán Kršna elaboruje, je pole neboli kṣetram. Neboli objektivní vesmír, neboli ne-já, všechno kromě satyam.
Různé filozofické školy samozřejmě mohou vesmír, svět, členit různě, podobně jako můžeme vzít libovolný vědní obor a dělit ho různě. Víme, že také jednotlivce jsme dělili různě, znáte modely BMI a pañca-kośa a tak dále. Tady se objektivní vesmír dělí na 24 takzvaných kategorií, částí, kterým se říká tattvam. Kršna tady vychází z filozofie, která se jmenuje sánkhja. Nevím o ní víc než ten název. Víme, že druhá kapitola Bhagavadgíty se jmenuje Sāṅkhya-yogaḥ, ale pro naše chápání je užitečnější na ni nahlížet jako na kapitolu, která se věnuje jñāna-józe.
Víme z Védánty, nebo Védánta spíš říká, že základním principem hmoty je něco, co se nazývá prakṛti. Hodně volně bychom mohli říci prahmota, nebo také hmota v potenciální formě. Nemá žádný začátek, nemá původ, a věda by asi řekla, že prakṛti tady byla už před Velkým třeskem. Postupně se prakṛti v první fázi evoluce rozvine v něco, čemu se říká mahat nebo mahat-tattvam, což je opět hmota, celková hmota v první fázi evoluce. Jsou to kroky vzniku vesmíru. Můžeme říci, že je to védántská kosmologie, jeden z modelů, který je převzatý právě z filozofie sánkhja.
Ty kroky jsou tedy prakṛti, mahat, a z toho, co nazýváme mahat, vzniká něco, co se nazývá ahaṅkāra. V tomhle kontextu to ovšem neznamená ego tak, jak o něm běžně mluvíme ve Védántě, individuální ego. Můžeme to nazvat možná kosmické ego. Z takzvaného ahaṅkāra potom vzniká 15 dalších složek. Tam jsou různé složky, které tady máme vyjmenované, včetně deseti smyslových orgánů, pěti jemných prvků a něčeho, co se nazývá manas, kosmická mysl. Zkrátka a dobře, těchto 24 částí, ze kterých mi vždycky jde hlava kolem, předpokládám, že vám také, tvoří dohromady kṣetram. Neboli neživý, materiální, vnímatelný vesmír, hmota.
Mysl odráží vědomí
Já toho tady mám trošku víc, ale dodal bych jenom to, že mezi těchto 24 složek patří i naše fyzické tělo. Víme, že naše fyzické tělo je pouze modifikace takzvaných pěti hrubých elementů a naopak naše mysl vznikla modifikací pěti jemných elementů. Pro nás je asi praktické si pamatovat, že tělo je hrubá hmota a mysl, míněno mysl s velkým M, jak s oblibou říkáme, je takzvaná jemná hmota. Obojí je hmota.
Teď přijde snad trošku užitečnější část. Mysl je specifická forma hmoty a je zvláštní v tom, že přestože je sama o sobě inertní neboli neživá, má unikátní schopnost odrážet vědomí a jevit se jako živá. A díky mysli se zprostředkovaně jeví jako živé i naše tělo. Je to jednoduchý příklad: představme si slunečný den a zrcadlo. Víme, že zrcadlo samo o sobě nesvítí, ale je schopné odrážet sluneční svit, a když ho nasměrujeme do temné místnosti, můžeme ji jeho prostřednictvím osvítit. To znamená, že zrcadlo má svou záři vypůjčenou od sluníčka. Mohli bychom říci, že slunce září samo o sobě, záře v zrcadle je vypůjčená.
Podobně, a to už je pro nás důležité, já jsem princip vědomí neboli kṣetrajña a mysl jako část kṣetram, ale zvláštní část kṣetram, má schopnost vědomí odrážet. Tahle vypůjčená vnímavost se nazývá cetanā. Odraženému vědomí také říkáme cidābhāsa nebo také pratibimba-caitanyam. Caitanyam je vědomí a pratibimba zřejmě bude odražené vědomí. Zkrátka a dobře, v rámci kṣetram, pole, existuje cosi, co dobře známe, protože jsme to studovali, co Védánta nazývá myslí, a mysl má schopnost odrážet vědomí.
Touha, odpor, radost a bolest
Každá mysl má díky tomu, že odráží vědomí, schopnost prožívat svět. Nazýváme ji živou myslí. A jakmile tu máme živou mysl, okamžitě začne svět kategorizovat, členit. S čímkoli je tahle mysl v kontaktu, to neustále nálepkuje, můžeme říci, znaménkem plus nebo mínus. K něčemu si vytvoří to, co nazýváme rāga, v tomhle kontextu asi lpění, a k jiné části objektivního světa si vytvoří nechuť, odpor, a tomu říkáme dveṣa.
Takže když si k nám někdo přisedne do kupé ve vlaku, nebo máme souseda, který, promiňte, fouká dým z balkonu přímo k nám dovnitř, naše mysl ho možná bude chtít kategorizovat, možná také ne, a to je kategorie dveṣa, nebude se jí líbit. To znamená, a to je pro nás védántiny už důležité, že svět sám o sobě, svět takzvaně stvořený Íšvarou, samozřejmě per se neobsahuje to, že by byl příjemný nebo nepříjemný.
Udělám malou odbočku. V posledních čtrnácti dnech jsem poslouchal jeden dva rozhovory s jedním známým vědcem, podle mého soudu nesmírně objektivním. Když se ho moderátor zeptal, jestli mu vadí propaganda, odpověděl: „Proč by mi měla vadit? Propaganda prostě je. To jako byste se mě zeptal, jestli mi vadí gravitace.“ A ještě na jednu nebo dvě otázky tam odpověděl s absolutní objektivitou. Podobně svět, Pánem stvořený, my nahrazujeme subjektivním, mnou vnímaným světem.
Můžeme říci, že Pán stvořil svět, který je neutrální, ale já ho celý překryji nějakým osobním, subjektivním zabarvením. Jako kdybych si vzal brýle se dvěma čočkami a jednou bych viděl všechno to, co mě láká, přes tu rágu, a druhou část světa přes tu dvéšu. Rāga a dveṣa jsou tedy jakoby zabarvené brýle, trošku jako brýle mámení od Komenského, a ty brýle zabarvuje naše mysl. To vede k tomu, že každý z nás žije ve svém subjektivním světě. Proto svámídží tolikrát říkal, a dnes jsme o tom hovořili s Jindrou: No two minds are the same.
Pořád jsem u tématu kṣetram, u tohoto verše, kde vidíte radost i bolest, touhu a odpor. Jakmile moje mysl rozdělí svět na žádoucí a nežádoucí část, dalším nevyhnutelným důsledkem je právě radost a bolest, sukham a duḥkham. Takzvaně žádoucí objekty v naší mysli produkují sukham a takzvaně nežádoucí objekty produkují duḥkham. V objektivním světě se nic takového neděje, ale v mém privátním světě, v režii světla, kterým nahlížím na svět kolem, ano. Zajímavé ještě je, a to svámídží říká trošku s úsměvem, že žádoucí objekt, objekt mého zájmu, produkuje v mé mysli štěstí tehdy, když se ke mně přiblíží. Třeba přítel, cappuccino, hezká voňavá květina. A naopak nežádoucí objekt mi přináší radost, když nás opouští.
Dva světy
Doplnění: To neplatí jenom pro objekty, to platí i pro osoby.
Odpověď: Ano, a je to tak. Striktně řečeno pod slovem objekt myslíme i lidi. Samozřejmě fyzické objekty jako hrneček, ale i osoby a i prožitky. To všechno jsou objekty prožitku. Máš úplnou pravdu, Radku. Tohle není nějaká vnitřní schopnost objektů nebo vnitřní schopnost světa, nebo lidí, jak říká Radek, protože svět sám o sobě nemá schopnost poskytnout nám radost nebo smutek. Když zůstanu u příkladu lidí, víme, že jeden a tentýž člověk, a to dozajista, zdánlivě poskytuje radost jedné osobě a naopak je nepříjemný osobě druhé, přestože je to jeden a tentýž objekt. To znamená, že teprve když moje mysl, přesně řečeno mysl, nikoli já, rozdělí svět na příznivou a nepříznivou část, dám mu tuhle sílu.
Proto ve Védántě, a to je myslím snad nejuchopitelnější část dnešního povídání, máme ve skutečnosti, můžeme říci, světy dva. Přesněji řečeno pro jakýkoli objekt máme ve Védántě, v sanskrtu, dvě slova. To první slovo má naprosto neutrální, objektivní konotaci a to druhé slovo má právě ten aspekt subjektivního vnímání. To první slovo je padārtha. Padārtha znamená objekt, mohli bychom říci pouhý objekt. Hrneček. Ale když řeknu viṣaya, to už není obyčejný hrneček. To slovo znamená objekt, zdůrazňuji, ale už ne obyčejný objekt. Je to hrneček s Malým princem, který jsem dostal před pár lety k Vánocům, kterému se utrhlo ouško a který jsem slepoval. A když z něho tady na chalupě pije někdo jiný, je pro mě takzvaně zdrojem duḥkham.
Védánta tedy vlastně rozlišuje dva světy, nebo má minimálně pro objekt dva termíny. Ještě jednou zopakuji, ten první je padārtha a ten druhý je viṣaya. Celý svět je padārtha, protože je to objektivní svět. Ale když ho já prostřednictvím své mysli rozdělím na dvě části, můžeme také říci na dvě nestejně velké části, a jednu část označím za dobrou a druhou za špatnou, proměním celý známý svět na viṣaya. Když tedy ve své mysli rozvinu rāga a dveṣa, dám světu kolem sílu dát mi buď sukham, nebo duḥkham.
Otázka z diskuse: To znamená, že když dokážu přestat rozdělovat svět na příjemný a nepříjemný, nebo na chci a nechci, svět vlastně ztratí schopnost mě ovlivňovat? Chápu to správně?
Ano. Určitě si také vzpomeneš, že součástí přípravy naší osobnosti je karma-jóga, kterou jsme podrobně studovali, a ta to do velké míry umí. Karma-jóga vede k tomu, že oslabí naše rāga-dveṣa, neboli jak jsme říkali, lpění a averze. A asi si také vzpomeneš, a u toho je dobré chviličku zůstat, protože to je základ přípravy naší osobnosti, že svámí Parthasarathy krásně říkal: Když vyrostete, jste ve skutečnosti jenom takový uzlíček. Představ si pohádku, Johane, jak šel Honza s uzlíčkem s buchtami. My si s sebou v tom uzlíčku neseme zabalené naše rāga-dveṣa a putujeme světem. Dojdeme do vesnice, přijdeme do hospody a řekneme: „Dal bych si jednu Plzeň.“ A oni řeknou: „Máme Budvar.“ Okamžitě se zapojí rāga-dveṣa, třeba Honza Budvar nepije a chce Plzeň. Takže pokud nejsme bdělí a edukovaní, procházíme životem tak, že neustále kumulujeme, vybrušujeme, vlastně vědomky i nevědomky pracujeme na tom, že zvyšujeme počet i sílu těchto rāga-dveṣa. A tím samozřejmě dáváme světu nad námi, přesněji řečeno nad naší myslí, obrovskou moc.
Síla vůle
Pak tady ještě hovoří o jednom slově, dhṛti, neboli síla vůle. Svámídží tady říká, snad si vzpomenu, že to znamená sílu vůle pokračovat v tom, pro co jsem se rozhodl. Určitě si vzpomenete, že definuje radžasickou a sattvickou dhṛti. Mám pocit, že se k tomu v Bhagavadgítě ještě jednou vrátíme. Sattvická dhṛti je taková, která mi právě umožňuje konzistentně, systematicky a po dlouhou dobu se věnovat studiu Védánty nebo pokračovat na duchovní cestě. Naopak to, čemu se říká radžasická dhṛti, radžasická síla vůle, tuším, že svámídží anglicky také říkal rajasic perseverance, v tomhle kontextu spíš vytrvalost, mi umožňuje dosahovat takzvaných běžných materiálních cílů, finančních, rodinných, akademických, sportovních a tak dále. Na tamasickou dhṛti si už nepamatuji, ale mám pocit, že to zřejmě bude přesvědčení sama sebe, že nedělám nic dlouhodobě a konzistentně.
Těchto 24 tattvam, které jsme tak trošku proběhli a ošidili, dohromady tvoří to, čemu já říkám herní pole, a přesnější by asi bylo říci pole. Včetně těch modifikací. Icchā je mimochodem touha, pro touhu je také slovo kāma. Dveṣa, sukham, duḥkham a tak dále, to jsou termíny, které jsme probrali: touha, odpor, radost, bolest.
Úvod k dvaceti hodnotám
Teď si k Honzově a naší velké radosti ještě přečteme. Schválně zavřete oči a poslouchejte, myslím si, že tomuhle byste skoro mohli rozumět.
Etaj jñānam. Takže tohle, co jsme tady všechno slyšeli, už známe. A vy všichni. To je těch zmíněných a studovaných 20 hodnot, které se skutečně nacházejí tady uprostřed 13. kapitoly Bhagavadgíty. V linii svámího Dajánandy a svámího Paramárthánandy to tak bylo, minimálně kdysi v gurukulu, že se u nových studentů prvních několik přednášek začínalo právě těmito hodnotami, aby se studenti trošku připravili na studium vlastní Védánty. Svámí Parthasarathy to určitě dobře nahradil texty jako třeba Select English Poems a podobně, do nějaké míry.
Kršna na chviličku odbíhá od dalších slov, na která se Ardžuna ptal, ještě se k nim vrátí, a odpovídá na otázku, co je to jñānam. To je zajímavé, protože samozřejmě víme, že slovo jñānam, poznání, má v kontextu Védánty obvykle význam ātma-jñānam, brahma-jñānam, poznání toho, co jsem já. A tady, aby to s námi trklo, kdybychom studovali Bhagavadgítu, Kršna říká: Ne, ne, ne. Těchto 20 hodnot je jñānam. To znamená, že jsou to ctnosti člověka, který je sadguṇa, který je připravený student, adhikārī.
Všichni víme, že jsou to hodnoty relativní. Zjednodušuji, ale tím mám na mysli, že u žádného studenta, u žádného člověka nejsou zastoupeny ve stoprocentní míře, ale v relativní míře. A je to něco, o co má smysl usilovat. Pokud o tyto ctnosti usilujeme systematicky, máme možnost si je postupně do nějaké míry osvojit.
Povzbuzením pro nás všechny může být také to, že tady funguje, vždycky zapomenu, jestli to byl Bernoulliho, nebo Pascalův aparát. Svámídží tady vždycky kreslil obrázek, kde byla jedna nádrž a z ní šly všelijaké trubičky propojené se dnem, a když se do jedné z nich nalila voda, hladina se ve všech trubičkách srovnala. Podezřívám svámího Rámu Tírthu, že s tímhle příkladem přišel, protože to byl vzdělaný člověk a matematik. Tento příklad dobře ilustruje, že i když se zaměříme jenom na některé z těchto hodnot, automaticky si osvojíme i ty ostatní, přestože se na ně přímo nezaměřujeme.
Platí to i v jiných oblastech našeho života. Pokud se někdo bude věnovat třeba házené nebo fotbalu a my mu řekneme: „Hele, tady je závod na dráze na pět kilometrů, můžeš ho uběhnout ve štafetě?“, řekne: „Jasně, to není žádný problém“, protože i když hraje házenou, umí také běhat. Podobně pokud má někdo v dostatečné míře amānitvam, neboli minimum mánitvy, bude mít pravděpodobně v nějaké míře absorbované i některé další hodnoty. Pro nás je podstatné, a proto se jim dlouhodobě věnujeme, že do té míry, do které si je dokážeme osvojit, nám půjde snadněji získat učení, které na někoho může někdy působit abstraktně. Nejenom ho slyšet, ale i pochopit a následně vstřebat. Tolik úvod k dvaceti hodnotám.