Vytištěno z https://studiumvedanty.cz/studium/uvod-do-vedanty/lekce-6/
Úvod do Védánty, lekce 6
Oddanost a tři pohledy na Boha
Lekce probírá bhakti, tři směry lásky, tři podoby lásky k Íšvarovi a tři stupně, ve kterých Védánta Íšvaru vykládá.
Poslouchat v aplikaci: Apple PodcastsSpotify
Shrnutí
Bhakti je oddanost Íšvarovi. Láska může směřovat k cílům, o které usilujeme, k prostředkům, které k nim vedou, a nakonec k nám samým. Cíle i prostředky totiž chceme kvůli sobě. Upanišady proto říkají, že nikdo nemiluje partnera kvůli partnerovi, ale kvůli sobě. Pravé Já (ātmā) je člověku nejdražší.
Podle toho, jak člověk Íšvaru chápe, má bhakti tři podoby. Na prvním stupni je Íšvara prostředkem k vlastním cílům a oddanost závisí na tom, zda se touhy splní. Na druhém stupni je Íšvara cílem života a oddanost je stálejší. Na třetím stupni člověk díky Védántě poznává, že skutečná povaha Já a Íšvary je totožná. Láska k Íšvarovi se pak neliší od lásky k vlastnímu Já.
Bhakti není samostatná jóga. Prostupuje karma-jógu, upásana-jógu i jñāna-jógu. V jñāna-józe podporuje studium podobně jako olej usnadňuje řezání plechu. Sebe-nevědomost ale odstraňuje jen Sebe-poznání.
Védánta vykládá Íšvaru ve třech stupních. Nejprve jako stvořitele světa (jagat-kartā). Potom jako inteligentní i materiální příčinu světa (jagat-kāraṇa), podobně jako pavouk tvoří síť ze sebe. Nakonec jako podklad (adhiṣṭhānam), na kterém se svět jeví, aniž se Íšvara ve svět skutečně proměňuje. Nic, co se ve světě děje, ho nemění. Podobně se prostoru nedotkne nic, co se v něm nachází.
Některá místa jsou v redakčních poznámkách k přepisu upřesněna podle tradičního výkladu tam, kde mluvený výklad pracuje se zkratkou.
Pojmy
- bhakti
bhakti
Bhakti je oddanost Íšvarovi, která vychází z porozumění tomu, kým Íšvara je a jakou roli má v našem životě. Není to pouze silný cit, náboženské nadšení nebo nálada.
Jak číst sanskrt - íšvara
Īśvara
V úvodním studiu Védánty poznáváme Íšvaru prostřednictvím řádu, který prostupuje celým světem a svědčí o inteligenci. Íšvara není bytost, která sídlí někde mimo svět.
Jak číst sanskrt - kárana
kāraṇa
Kāraṇa znamená příčinu. Kārya znamená následek, tedy něco, co vzniká z příčiny.
Jak číst sanskrt
Otázky k této lekci
-
1 Je nididhyāsanam dalším prostředkem poznání vedle Védánty?
Není. Nididhyāsanam nevytváří ani nepřináší nové poznání. Jeho úkolem je odstranit navyklou opačnou představu (viparīta-bhāvanā) a upevnit poznání, které student získal při naslouchání učení (śravaṇam) a o němž už díky promýšlení učení (mananam) nepochybuje. Proto je třeba rozlišovat mezi Sebe-poznáním a pevným zakotvením v poznání (jñāna-niṣṭhā).
-
2 Co je bhakti v tradiční Védántě?
Bhakti je oddanost Íšvarovi, která vychází z porozumění tomu, kým Íšvara je a jakou roli má v našem životě. Není to pouze silný cit, náboženské nadšení nebo nálada. Projevuje se důvěrou v Íšvaru a jeho řád, modlitbou a úctou, jednáním v souladu s dharmou a přijímáním výsledků jednání jako daru Íšvary (prasāda). Čím hlouběji člověk Íšvarovi rozumí, tím hlubší je i bhakti.
-
3 Čím se bhakti liší od pouhého citového vztahu k Íšvarovi?
Emoce se mění podle našeho momentálního rozpoložení a okolností. Bhakti mohou provázet silné emoce, ale nezávisí na nich. Vychází z porozumění Íšvarovi a projevuje se trvalejší úctou, důvěrou a oddaností. Člověk proto může být Íšvarovi oddaný i tehdy, když k němu právě necítí žádnou zvláštní zbožnost, vděčnost nebo blízkost.
-
4 Proč je ātmā to, co člověk miluje nejvíc?
Lásku lze rozlišit podle toho, co je člověku milé a proč. Některé věci máme rádi jen jako prostředek k něčemu jinému. Peníze, nástroje nebo pomoc druhých jsou nám milé proto, že díky nim můžeme získat to, co chceme.
Víc nám záleží na samotném cíli. Může jím být vztah, úspěch, majetek nebo příjemný prožitek. Ani ten ale nechceme kvůli němu samému. Chceme ho kvůli štěstí, které od něj očekáváme. Když v něm štěstí nenajdeme, začneme hledat jiný cíl.
Nakonec tedy všechno směřuje k nám samým. Člověk chce být šťastný ne proto, aby tím získal ještě něco dalšího. Vlastní štěstí už není prostředkem k jinému cíli.
Právě na to ukazuje upanišada Brhadáranjaka (2.4.5). Nic nám není milé samo o sobě. Všechno je nám milé kvůli pravému Já (ātmā). Ani člověk, který říká, že se nenávidí, si nepřeje vlastní utrpení.
-
5 Jak se bhakti mění podle toho, jak člověk Íšvaru chápe?
Rozlišujeme tři stupně oddanosti (bhakti) podle toho, jaké místo má Íšvara v životě člověka. Na prvním stupni je Íšvara prostředkem k dosažení světských cílů. Člověk se modlí za zdraví, úspěch nebo ochranu. Jeho oddanost přitom závisí na tom, zda se jeho přání splní. Když se nesplní, může oddanost slábnout nebo se změnit v hněv. Taková bhakti není nesprávná a tradice ji neodmítá, jak ukazuje otázka o modlitbě v oddílu C.
Na druhém stupni je cílem sám Íšvara. Člověk se k němu už neobrací především proto, aby získal něco ve světě. V Íšvarovi hledá to, co mu žádná věc nemůže přinést, a považuje ho za konečný cíl svého života. Tato oddanost je stálejší, protože nezávisí na splnění jednotlivých přání.
Na třetím stupni člověk prostřednictvím Védánty poznává totožnost skutečné povahy Já a Íšvary. Íšvara už pro něj není ani prostředkem, ani vzdáleným cílem. Láska k Íšvarovi se neliší od lásky k vlastnímu Já. Člověk miluje vlastní Já nejvíc, jak vysvětluje téma 15. Proto je tato bhakti nejvyšší. Nejde o nový cit. Člověk poznává, že mezi skutečnou povahou Já a skutečnou povahou Íšvary není rozdíl.
-
6 Proč je problém chápat modlitbu pouze jako prostředek k získání požadovaných výsledků?
Modlitba může obsahovat prosbu o určitý výsledek a tradiční učení to nijak nevylučuje. Pokud se však vztah k Íšvarovi omezuje na získávání toho, co člověk chce, závisí na tom, zda se jeho přání plní. Když se plní, člověk má k Íšvarovi důvěru. Když se neplní, jeho důvěra může slábnout.
Jak se bhakti prohlubuje, tento postoj se mění. Člověk může dál prosit o to, co považuje za žádoucí, ale zároveň přijímá, že výsledek závisí na řádu Íšvary a nemusí odpovídat jeho představám. Taková modlitba upevňuje důvěru v Íšvaru i tehdy, když se přání neplní.
-
7 Je bhakti-jóga samostatnou cestou vedle karma-jógy a jñāna-jógy?
V tradičním výkladu není bhakti-jóga samostatnou cestou vedle ostatních jóg. Bhakti, tedy oddanost Íšvarovi, provází studenta celým duchovním životem. V karma-józe se projevuje tím, že člověk odevzdává své jednání Íšvarovi a jeho výsledky přijímá jako dar (prasāda). V upásana-józe se oddanost projevuje modlitbou, uctíváním a meditací o Íšvarovi. V jñāna-józe student poznává, že skutečná povaha Já a Íšvary je jedna a tatáž.
-
8 Jaký omyl vzniká, když někdo tvrdí, že stačí milovat Íšvaru a poznání už není třeba?
Takové tvrzení staví oddanost a poznání proti sobě, jako by si člověk musel vybrat jedno, nebo druhé. V tradiční Védántě však bhakti prostupuje karma-jógu, upásana-jógu i jñāna-jógu.
V karma-józe a upásana-józe se oddanost projevuje vztahem k Íšvarovi a pomáhá připravovat mysl. V jñāna-józe tento vztah nekončí. Student se obrací k učení, díky kterému poznává svou skutečnou povahu. Ani hluboká oddanost sama o sobě totiž Sebe-nevědomost neodstraňuje. Tu odstraňuje pouze Sebe-poznání.
-
9 Jak se postupně chápe Íšvara jako příčina světa?
Nejprve je Íšvara chápán jako inteligentní příčina (nimitta-kāraṇa), tedy jako tvůrce uspořádaného světa.
Další otázka zní, z čeho svět vznikl. Protože před jeho projevením nebylo nic mimo Íšvaru, musí být Íšvara také jeho materiální příčinou (upādāna-kāraṇa). Nestojí tedy mimo svět. Svět z něj není vytvořen jako z cizího materiálu.
Nakonec je třeba pochopit, že Íšvara se světem skutečně nestává. Je podkladem (adhiṣṭhānam) všech jmen a forem, které ho však nemění. Tento vztah vyjadřuje pojem vivarta.
-
10 Čím se Íšvara jako příčina liší od běžného výrobce nějaké věci?
Běžný výrobce zpravidla potřebuje materiál, který existuje nezávisle na něm. Hrnčíř potřebuje hlínu a tesař dřevo. Íšvara však žádný materiál mimo sebe nemá. Před projevením nebylo nic jiného než Íšvara. Proto je Íšvara současně nimitta-kāraṇa i upādāna-kāraṇa. Tradičním příkladem je pavouk. Síť tvoří podle svého záměru, a je tedy její inteligentní příčinou. Vlákno pochází z jeho vlastního těla, a pavouk je tedy i příčinou materiální. Příklad přibližuje neoddělenost obou příčin, nikoli skutečnou přeměnu příčiny v následek. Proto je třeba tento příklad chápat v souvislosti s výkladem zdánlivé proměny (vivarta).
-
11 Pokud je Íšvara, tedy Brahman ve vztahu k Máji, materiální příčinou světa, znamená to, že každý jednotlivý objekt je Brahman v doslovném smyslu?
Takto jednoduše to formulovat nelze. Jednotlivé objekty mají svá vlastní jména a formy (nāma-rūpa) a své empirické vlastnosti, které nelze připisovat Brahmanu. Existence, která se v každém objektu projevuje jako „je“, nepatří jménu a formě, ale Brahmanu. Jméno a forma samy Brahmanem nejsou. Výrok o materiální příčině ukazuje, že existence světa není nezávislá na Brahmanu. Přesný vztah mezi příčinou a následkem a význam pojmů satyam a mithyā rozebírá až následující téma.
Otázky a odpovědi jsou převzaté z knihy Základy Védánty v otázkách a odpovědích.
Přepis přednášky zobrazit skrýt
Co jsme probrali minule
Dnes si budeme povídat o tématu, které se nazývá bhakti. Slovo bhakti si můžeme přeložit jako láska, zbožnost nebo oddanost. Budeme o něm hovořit proto, že je to klíčová součást duchovní disciplíny, a také proto, že v souvislosti s bhakti vládne celá řada nedorozumění.
Než se pustíme do tématu, krátce shrnu, co jsme si řekli na minulých setkáních. Začali jsme tím, že lidé zdánlivě sledují různé životní cíle, ve skutečnosti se ale dají všechny shrnout do čtyř základních kategorií. Možná si je pamatujete: artha, kāma, dharma a mokṣa. Lidé usilují o bezpečí a materiální zabezpečení. Jako lidé usilujeme také o potěšení, komfort a pohodu. A případně se snažíme dělat dobré věci, sloužit a pomáhat ostatním, to by byla dharma. Mezi námi je také možná menší část lidí, kteří pocítili, že nejsou zcela svobodní, vnitřně svobodní, a rozhodli se usilovat o pravou, absolutní svobodu, které se říká mokṣa.
Řekli jsme si také, že existuje nástroj, který nám pomáhá dosáhnout všech těchto čtyř cílů. Tímto nástrojem jsou Védy.
Potom jsme si povídali o takzvaných gunách. Mluvili jsme o sattva-guṇa, rajo-guṇa a tamo-guṇa, neboli o kvalitách hmoty. Mohli byste také říct o texturách hmoty. I naše tělo je hmota a mysl je jemná hmota, a proto se tato kategorizace dá použít i k popisu lidského těla nebo lidské mysli. Řekli jsme si, že sattva je klidná, přemýšlivá, kontemplativní a nespěchá. Aspekt radžas se naopak vyznačuje aktivitou, stresem, neklidem a snahou stihnout spoustu věcí v době, kdy máme pocitově málo času. Tamas je aspekt nedbalosti, bezohlednosti, tuposti, letargie a ospalosti. Tyto tři guny jsme schopni vnímat ve světě kolem nás, a především v sobě, v nás jako v lidech. V každém z nás jsou zastoupeny všechny tři. Budeme se k nim v budoucnu vracet a jednotlivé termíny budeme používat.
Potom jsme si také povídali o třech základních jógách, o karma-józe, upásana-józe a jñāna-józe. Mluvili jsme o nich jako o disciplínách, o nástrojích. Pokud je správně používáme, mají tu schopnost, že člověka kultivují a posouvají ho od hrubého k jemnějšímu, od primitivního k vyššímu.
Možná si vzpomenete, protože jsem to záměrně říkal několikrát, že karma-jógu bychom mohli definovat jako správné jednání se správným postojem. Správné jednání je takové, které slouží širšímu okruhu lidí, případně živých bytostí kolem. Správný postoj znamená, že ať se dostaví jakýkoli výsledek jednání, přijímám ho jako dar. Jako dar shůry, řekly by možná naše babičky. Přijímám ho tedy s pokorou, s klidem a s porozuměním. Tak to je karma-jóga.
Potom jsme si povídali o upásana-józe jakožto o disciplíně, která má schopnost integrovat a disciplinovat naši osobnost ve všech jejích aspektech. To znamená v rovině fyzické, v rovině řeči, v rovině našich emocí, v rovině smyslových orgánů a v rovině intelektuální. To byla upásana-jóga jako důležitá příprava na duchovní cestě.
A konečně svým způsobem nejvyšší a královská yoga, jñāna-jóga. Česky bychom mohli říci yoga moudrosti. Učí nás rozlišovat mezi tím, co je trvalé, a tím, co je pomíjivé, sanskrtsky nitya-anitya-viveka-vicāra. Možná si vzpomenete, že má tři fáze. První se říká śravaṇam. Śravaṇam znamená naslouchání písmu z úst zkušeného učitele, zkušeného gurua. Student při něm, tak jako v jiných předmětech, přijímá nějaký objem, nějaké penzum informací.
Potom následuje druhá důležitá fáze, které se říká mananam. Jejím cílem je rozptýlit pochybnosti a najít odpovědi na otázky, které mám. Slouží k tomu, aby můj intelekt, ať je jakýkoli, do posledního důsledku pochopil to, co jsem předtím slyšel v předchozí fázi. Ve filosofii totiž platí, že pokud mám pochybnosti, je to, jako bych ve skutečnosti nic nevěděl, protože to, co jsem slyšel, nemohu prakticky použít. Proto je mananam důležité.
Poslední fází, která může ze všech trvat nejdéle, je takzvané nididhyāsanam. Mohli bychom to nazvat uvlastněním a přijetím za své. Člověk se opakovaně vrací k tomu, co slyšel a nad čím přemýšlel, v myšlenkách, poslechem, v diskusích nebo třeba i tím, že si píše poznámky. To, co slyšel, přetavuje ve vlastní poznání. Výsledkem je, že už není rozdíl mezi tím, co vím, a tím, kdo jsem. To znamená, že takový člověk jedná vždycky spontánně správně.
Takže to byly tři jógy: karma-jóga, upásana-jóga a jñāna-jóga. A dnes se podíváme na slíbenou bhakti.
Tři směry lásky
Bhakti, neboli láska, oddanost a zbožnost, si definujeme jako lásku k vyššímu. Můžeme si ji představit jako lásku k mamince, k tátovi, případně k prarodičům nebo jako lásku k respektovanému učiteli. A v kontextu, který vysvětlím později, v kontextu Védánty, i jako lásku k Bohu.
Když se zamyslíte nad láskou, volněji řečeno nad tím, co máme rádi, tato emoce může směřovat v zásadě třemi směry. Zaprvé můžeme milovat, a obvykle milujeme, to, čeho chceme dosáhnout nebo co chceme získat. Láska k našim životním cílům. Když se totiž snažíme něco získat, danou věc, daný objekt automaticky máme rádi. Pokud se někdo snaží vylézt na osmitisícovku v Alpách, obvykle miluje hory. Pokud chce člověk dosáhnout zlaté olympijské medaile v běhu, obvykle miluje běhání. To je první směr lásky, láska k cílům, o které usilujeme.
S tím souvisí druhý směr, láska k prostředkům, k nástrojům, které nám umožňují těchto cílů dosáhnout. Asi si dovedete představit, že houslista, který miluje hudbu a rád by vystupoval v Rudolfinu, téměř jistě miluje svůj nástroj. Housle jsou pro něj prostředek, na kterém tvoří krásnou hudbu. První byla tedy láska k cílům, druhá láska k prostředkům.
Třetí láska je ale nejintenzivnější formou lásky. Je to láska k nám samotným. Nezmiňuji to teď v sobeckém kontextu, spíš v realistickém. Když se podíváme na jakékoli životní cíle, usilujeme o ně kvůli nám samotným. Proto pro horolezce obvykle není lehké odpovědět, když se jich táží, proč lezou na hory. Tuším, že Mallory, který kdysi dávno lezl v tvídovém saku na Mount Everest, na otázku, proč tam leze, odpověděl: „Protože tam je.“ Ve skutečnosti tam lezou, lezeme, kvůli sobě.
A dokonce i sebevrazi, kteří už přemýšlejí, zda neskončit se svým životem, protože mají pocit, že se na světě trápí, ho ve skutečnosti chtějí skončit proto, že už déle nemohou snášet vlastní utrpení. I tady tedy vidíte v pozadí lásku k sobě.
Láska má tedy tři směry. Ještě jednou to shrnu: láska k cílům, tedy k tomu, o co usilujeme. Láska k prostředkům, které nám pomáhají těchto cílů dosáhnout. Za tím vším se ale ve skutečnosti skrývá láska k nám samotným.
Upanišady říkají, že nikdo nemiluje svého partnera kvůli partnerovi samotnému. Každý ve skutečnosti miluje svého partnera kvůli sobě. A dokonce říkají, že nikdo nemiluje svou partnerku jen kvůli ní. Každý ve skutečnosti miluje svou partnerku kvůli sobě.
Asi jste si všimli, nebo víte, že bohatí a slavní lidé bývají oblíbenější a mají víc přátel, takzvaných přátel, než lidé chudí a neznámí. Možná jste také slyšeli příběhy, kdy bohatý člověk všechno rozdal, třeba ještě před svou smrtí, a nakonec zůstal sám. Všichni ho opustili. Krásně to ilustruje Shakespearův Král Lear. Král Lear si sezval své tři dcery, Cordelii, Regan a Goneril, a zeptal se jich, jak moc ho mají rády. Na Cordelii se rozlobil a své království rozdělil mezi dvě starší dcery. Po pár týdnech nebo měsících zjistil, že nemá kde hlavu složit. Stal se z něj žebrák, zoufalec, který bloudil po Anglii. Celá Shakespearova tragédie končí tak, jak tragédie u Shakespeara končívají, tedy hromadou mrtvol. Ukazuje to, že láska k němu nebyla pravá láska. Král Lear byl pro své dcery jen prostředkem. Ve skutečnosti měly rády, v tomto případě extrémně, zejména ty dvě starší, jen samy sebe.
Tři podoby lásky k Bohu
Z toho vyplývá, že i intenzita naší lásky k Bohu, k pravdě, k podstatě se odvíjí od toho, jak na Boha pohlížíme. Pro řadu lidí, asi spíš v Asii, možná ve východní Asii, je láska k Bohu podmíněná, protože Bůh je pro ně prostředkem, pouze prostředkem k naplnění cílů. Lidé se modlí za to, aby se jejich dcery dobře provdaly. Podnikatelé se modlí, aby získali nějakou velkou zakázku. Otcové a matky se mohou modlit za to, aby se děti uzdravily nebo aby se syn dostal na vysokou školu. Asi jsme všichni viděli sportovce, jak se modlí před důležitým závodem nebo zápasem.
To je klasická podmíněná láska. Pokud má takový člověk pocit, že Bůh splnil, o co ho žádal, syn se dostal na vysokou, dcera se dobře provdala a klíčový balon v tenisovém zápase vyhrál, miluje Boha dál. Pokud se ale daný výsledek nedostaví, v některých případech, respektive skoro ve všech případech, se na Boha hněvá a zlobí. Někdy ho úplně zavrhne a řekne si: „Bůh asi neexistuje, když se mé dítě neuzdravilo.“
Druhá forma lásky k Bohu je už výrazně vyzrálejší. Lidé se k Bohu modlí nebo ho uctívají jako svůj životní cíl. Dívají se na Boha jako na cosi, možná bych i řekl jako na to jediné, co jim může poskytnout trvalý klid, jistotu a bezpečí. Taková forma lásky je jemnější a má také výrazně vyšší stabilitu.
A pak existuje poslední skupina lidí, asi velmi malá, úzká skupina. Ti Boha nepovažují ani za prostředek, který by jim měl umožnit naplnit to, o co v životě usilují, ani za cíl. Vidí Boha a sebe, pravdu a sebe, bytí a sebe jako jedno a totéž. Pro tyto lidi je láska k Bohu totožná s láskou k sobě samým. A to je nejintenzivnější forma lásky. Je to láska k jednotné, nedělitelné, neduální existenci, k bytí jako takovému.
Bhakti ve třech jógách
Otázkou tedy je, jestli je bhakti samostatná yoga. Odpověď je, že není. Bhakti totiž prostupuje všemi třemi jógami, které jsme studovali na předchozích třech setkáních. Karma-jóga předpokládá, že všechno, co člověk činí, činí jako službu Pánu, jako službu bytí. Takový člověk se nazývá karma-yogī. Všechny výsledky, kterých se mu dostává, přijímá jako dar. Z toho asi cítíte, že bhakti je postoj, atmosféra, ve které takový člověk jedná, pracuje a vnímá výsledky, kterých se mu dostává.
Podobně je tomu u upásana-jógy. Vzpomenete si, že to byla yoga, jejímž cílem je integrovat naši osobnost. V upásana-józe člověk přemítá o Bohu, ať v jakékoli formě, tak jak je schopen. Opět cítíte, že bhakti, neboli zbožnost, je integrální a nevyhnutelnou částí upásana-jógy.
Předmětem a finálním poznáním jñāna-jógy je to, že pravda, Bůh, Vědomí a Já jsou jedno a totéž. U jñāna-jógy proto není pochyb o tom, že zbožnost je ve skutečnosti její esencí.
Můžete si to představit, jako když řežete ocelový plech pilou, tím kotoučem. Kromě pily k tomu potřebujete ještě olej. Kdybyste ocelový plech řezali nasucho, řezal by se velmi nepřesně, špatně a pomalu a prášilo by se. Bhakti tu funguje jako ten olej. Studentovi jñāna-jógy, studentovi, který hledá pravdu, umožňuje hladce vniknout do podstaty věci.
Tři pohledy na Boha
Pokud hovoříme o lásce, a v této fázi našeho povídání o lásce k Bohu, měli bychom si položit otázku, jestli můžeme milovat něco nebo někoho, koho neznáme. Asi docházíte k podobnému závěru jako já. Těžko můžeme milovat pokrm, který jsme nikdy neviděli ani na obrázku a nikdy jsme ho neochutnali. O lásce k Bohu tedy můžeme hovořit jen tehdy, pokud máme nějakou představu, co Bůh, pravda, Brahman ve skutečnosti je.
Védánta nám nabízí tři pohledy na Boha a Brahman. Závisí na vyzrálosti, moudrosti a intelektuální kapacitě daného člověka, daného studenta. Zajímavé na nich je, že druhý pohled ve skutečnosti obsahuje první a třetí v sobě zahrnuje druhý i první. Podobně jako ruské matrjošky, které se skládají do sebe a na které si možná někteří z vás pamatují.
V té nejzákladnější představě, se kterou jsme se určitě všichni setkali, si lidé představují Boha jako stvořitele světa, vesmíru i člověka. Je to přirozená představa. Když se podíváte na nový model mobilního telefonu, tušíte, že za ním je nějaký autor, nějaký designér. Mimochodem, čím krásnější a sofistikovanější objekt, tím víc máme tendenci přemýšlet o někom, kdo ho stvořil. Přemýšlíme, jaký asi byl Michelangelo, který stvořil Davida, jak ho tvořil a co to muselo být za člověka. Každé stvoření, každá věc, každý objekt, včetně světa a vesmíru, tedy vyžaduje nějaký inteligentní kreativní aspekt. Proto si mnozí představují Boha jako stvořitele, který svět stvořil podobně, jako my vyrábíme například tenhle stůl ze dřeva.
Protože si Boha představujeme jako inteligentní bytost a jediné inteligentní bytosti, se kterými se občas potkáváme, jsou jiní lidé, představují si ho lidé často jako člověka, případně jako bytost, která je člověku víc nebo méně podobná. To je první pohled na Boha, na Boha jako stvořitele světa, vesmíru. Bůh tu funguje jako aktér, jako někdo, kdo činí a tvoří. Sanskrtsky se mu říká kartā.
Pro toho, kdo je toho intelektuálně schopen, nabízí písmo, Védánta, o stupeň jemnější pochopení Boha, Íšvary. Je to úroveň, na které člověk hledá odpověď na otázku, z čeho vlastně Bůh stvořitel vesmír vyrobil. Když cokoli vyrábíme, potřebujeme v zásadě dvě složky. Potřebujeme materiál, dřevo na stůl. Můžeme to nazvat materiální příčina nebo materiální zdroj, hmota. A zároveň potřebujeme inteligenci, která je schopná ze stromu vytvořit stůl, o který se teď opírám. Odpověď je možná pro některé z vás překvapivá. Védánta říká, že Bůh stvořil vesmír sám ze sebe. V této souvislosti používá slovo Īśvara.
Zní to divoce. I kolem nás ale existují živé bytosti, které umějí něco podobného. Například pavouk, kterého doma většinou moc rádi nemáme. Když vyrábí pavučinu, pavoučí síť, vyrábí ji ve skutečnosti sám ze sebe, ze svého tělíčka. Z jeho tělíčka pochází ta jemná, dokonalá pavučina. Podobně je v této fázi možné nahlížet na Boha jako na inteligentní materiální příčinu vesmíru. Pro slovo příčina se v sanskrtu používá termín kāraṇa. Bůh je tedy v tomto případě příčinou, kāraṇa, všeho kolem nás.
Je to velký skok vpřed oproti první fázi, kdy se na Boha díváme jako na stvořitele, který vesmír aktivně vytvořil. V tomto druhém případě totiž Boha nemusím nikde hledat. Bůh je všude kolem. Je v tomto stole. Je v tužce, v papíru, v tričku, ve mně, ve vás, všude kolem nás. Celý vesmír je jakoby utkán z Boha. Takový člověk už neodděluje Boha, svět a sebe. Když o tom budete přemýšlet, uvidíte a vycítíte, že takový člověk se už chová jinak, přemýšlí jinak a jedná jinak než ten, kdo si Boha představuje v nějaké lidské podobě.
Řada lidí ale jen obtížně přijímá myšlenku, že by Bůh byl zastoupen ve všem. Řeknou si: „Hm. A je ve splaškách? Je v odpadcích? Je ve zlých lidech? Je v násilí? Je ve špíně?“ A v tu chvilku nastává moment, kdy takový člověk může být připravený přijmout ještě jemnější pohled na Boha, pohled na Boha jako na pozadí. Védánta používá slovo adhiṣṭhāna, pozadí, na jehož základě všechno kolem sebe vnímáme. Bůh se nám jako svět jeví, ale není to svět jako takový. Nic z toho, co se na světě děje a odehrává, se Boha ve skutečnosti nedotýká. Je podstatou veškerého stvoření, ale zároveň je přesahuje. Podobně jako prostor. Když si představíte prostor, není poznamenaný, dotčený ani ušpiněný ničím, co se v něm nachází, ani ničím, co v něm dělám. To je ten nejjemnější, nejvyšší pohled na Boha. Na Boha jako na adhiṣṭhāna, neboli pozadí, neměnné pozadí, na jehož základě se odehrává všechno, co kolem sebe vidíme.
Jak můžeme Boha ctít
Ještě jednou to pro vás shrnu, protože je to informačně poměrně nabité. Na Boha se můžeme dívat jako na stvořitele světa. Svět se řekne jagat a ten, kdo činí, se řekne kartā. Takže jagat-kartā, ten, kdo stvořil svět. Nebo se na něj můžeme dívat jako na Boha, který je světem. Je jedno a totéž se světem, je příčinou světa. To je jagat-kāraṇa. Jagat znamená svět, kāraṇa znamená příčina. Anebo můžeme přistoupit k nejvyššímu a nejjemnějšímu pohledu na Boha, podle kterého se nám Bůh jako svět jeví, ale ve skutečnosti svět přesahuje. Tam používáme termín adhiṣṭhāna.
To má samozřejmě dopad na to, jak jako lidé můžeme Boha ctít, mít rádi, milovat. Můžeme si ho představovat jako nějakou bytost, inteligentní bytost, tedy v nějaké konkrétní formě. Proto se lidé mohou modlit ke Kršnovi, k Ježíši, k Pánu na nebesích, k Alláhovi. Nebo si ho můžeme představit ve druhém stadiu jako všechno, co nás obklopuje. Jedna forma, nekonečně mnoho forem. Takový člověk může uctívat květinu, protože v ní vnímá boží esenci. Může uctívat svou ženu, krásnou přírodu nebo třeba konkrétní obrázek nějakého svatého nebo mystika. Anebo v té nejvyšší formě člověk uctívá Boha jako cosi, co přesahuje veškeré formy, jako bytí, Vědomí, Existenci bez jakékoli konkrétní formy.
Bhakti je klíčová, protože člověk, který nemiluje, těžko může nalézt Boha. Na bhakti jsme se teď dívali zleva, zprava, shora i zespodu, podobně jako se můžete z různých úhlů dívat na tuhle tužku. Dívali jsme se na lásku z pohledu postoje. Sanskrt má pro postoj krásné slovo, bhāvanā, postoj, který prostupuje naším jednáním. Potom jsme se na bhakti dívali jako na disciplínu a řekli jsme si, že všechny tři jógy, karma-jóga, upásana-jóga i jñāna-jóga, jsou ve skutečnosti bhakti, protože láska, úcta a zbožnost prostupují všechny tři.
Potom jsme se ve třech různých úrovních, možná ve třech úrovních intelektuální náročnosti, podívali na podstatu světa, na vznik světa, na Boha. A přitom jsme se dívali na Boha a na úctu k němu, na bhakti v různých formách. K jedné konkrétní formě, ke stvořiteli, nebo k Bohu v mnoha formách. Anebo v té nejjemnější rovině k čemusi, co přesahuje jakoukoli konkrétní formu i všechny formy. K bytí, Vědomí, Existenci, na jejímž pozadí se odehrává všechno, co kolem sebe vidíme, cítíme a vnímáme.
Tolik bhakti.